Devátý koncert - klub SKANSEN (29.10.1999)
Krásný týden, ten co byl rozdělen státním svátkem ve čtvrtek 28. října 1999 na dva ještě krásnější krátké kousky, byl v pátek 29. října ukončen dalším koncertem skupiny Pampelišky. Poprvé v klubu SKANSEN. Ne v Rožnově pod Radhoštěm, ale blízko stanice metra Florenc. Příjemné sklepní prostory v budově na Sokolovské ulici před železničním mostem přijaly všechny zájemce. Vtáhly je do ojediněle upravených klenutých stropů se spoustou dřevěných samorostů, skleněných a barevných efektů. Přicházející měli jedinou obavu a to z možného, příliš hlasitého vjemu produkce koncertujících kapel. Proto si prohlédli prostory hygienických a výčepních míst, kde by se mohli na krátký čas uchýlit k obnově a rekonvalescenci případných porušených vjemových senzorů.
Předkapela - východočeská Nátěrová hmota svým hard vstupem naznačila, že prostory něco umí vydržet, že jsou akusticky prověřeny, stropy, zdi, omítka, výzdoba ani číšnící nepadají. Jak při začátku vystoupení Pampelišek uvedl Jethro "...byl to správný odvar a mě se to fakt líbilo. A teď zahrajeme něco my." A skutečně hráli. Něco jako dříve. A něco trochu nového. A u těch dřívějších, známých a populárních skladeb se přeci jen "dopustili" změn. Jak v aranžmá, tak ve viditelné změně nebo chcete-li ve zdokonalení techniky hry zejména sólové kytary. V průběhu představení bylo zřejmé, že se zpěvák stále více se skupinou sžívá a jde mu to lépe u toho na čem se sám při tvorbě podílel. Překvapením bylo několik meziher bez zpěvu, které využívaly zvukové efekty. Byly melodické, zajímavé, i když po vzoru starých beatových a jazzových mistrů řešily problém vzájemných odezev - povídání si jednotlivých sólových nástrojů. Výsledek byl "poslouchatelný", vjem příjemný a nenásilný.
A tak trochu po vzoru amerického spisovatele Roberta Fulghuma (čti Fuldžuma) říkám hebrejsky "tinušel", maďarsky "leketséges", francouzsky "peut-etre", německy "möglich", anglicky "perhaps", rusky "možet byť", polsky "može", slovensky "možno", tedy možná, že jsme se my, co jsme se na koncertu účastnili stali svědky toho, že Pampelišky vstoupili do procesu chápání slovíčka "možná". Ono to znamená dovést stav o krůček dál, když by to skupina udělat měla, tak to udělat může. A i když by mohla, pak to ještě neudělala, ale je na této cestě, krásné vývojové cestě, která nás může překvapit, potěšit a věřím, že ne zklamat.
Odešel jsem spokojen. Poprvé byl z koncertu pořízen akustický i obrazový záznam a fotografie dokumentující, že nikdo rajčaty ani vajíčky (syrovými ani vařenými) po kapele neházel. Právě naopak. Potlesk sklidili i od Nátěrové hmoty.
ing. Josef Janošec CSc.
|
